Úvodem.
"Nádherný kus země je naše vlast - Čechy. Ale nejkrásnější díl tohoto klenotu je beze sporu litoměřický kraj, který ne neprávem od starodávna rájem a zahradou Čech je nazýván. Tu zraje jižní kaštan, vlašský ořech rozprostírá zde košatou svoji korunu, slunce vlévá svůj žár do krve révy a vesele vlají korouhve lodí na stříbrných vlnách labských"; tak Němec J. Pohlt velebí Litoměřicko v úvodu svého díla "Povídky a pověsti z pravěku Čech". A před ním i po něm též jiné cizí cestovatele krásy litoměřického kraje strhly v obdiv a nadšení; i světový cestovatel Alexandr Humboldt řadil jej mezi nejkrásnější.

Naši spisovatelé od nejstarších dob až do našich časů opěvaji jej v hymnické harmonii. Jak dojemně se s ním loučí Pavel Stránský, s jakou velebou vyslovuje se o něm učený jesuita Balbín, kterak Jungmannovi a zvláště Máchovi byl drahým a kolik rozezpíval strun na lyře nejlepších našich básníků Vrchlického, Čecha, Machara, Hejduka i jiných.
A ráj tento, již již zavíraný, otevřela nám brána naší samostatnosti. Zatím ale některé části jeho ztratily se nám a jiné zapomenutí jsou blízké.
Věhlasný učitel Ant. Janů napsal: "Z poznání domova prýští láska k němu".
A právě účelem tohoto spisu, jehož první díl předkládám, jest v prvé řadě probuditi lásku a zájem o krásný náš kraj, oživiti znovu a zachrániti sta a sta pomístných českých jmen, která dnes dorůstající generace nezná a to z toho důvodu, že právě po r. 1910 dle maďarského vzoru dávána ve spisech i na mapách obcím, vrchům a místům jména, která byla buď zkomoleninou a překladem názvu českého nebo pojmenováni zhola i libovolné vymyšlená, jak ze spisu samotného na přemnohých místech patrno. Jak mnoho pomístných českých jmen zůstalo ještě v podání lidu, ukázáno jest v prvních kapitolách knihy. Za účelem srovnání uváděna jsou zkomolená jména česká v závorkách.
Hlavni zřetel při zpracování vlastivědného nástinu kraje byl vzat k tomu, aby učitelstvu dostalo se spisu, na základě kterého osvojilo by si důkladně poznání okresu svého působiště, by mohlo tento širši domov ditěti přiblížiti, aby se zde cítilo tak doma, jako české dité v okresích jazykové nesmíšených a tak, jako zde bylo všude doma od zášeři dějin našeho národa až do století XVIII.
Vichřice hněvu božiho po nešťastné bitvě bělohorské bičovaly bez ustání zdejší kraj, čím dále k severu, lim studeněji a ostřeji : a právě v nejzazší chvíli, když poslední listy s haluze našeho národa u nás rval nelítostný severák germanisace, hodina osudu odbila, aby probudila kraj Litoměřiců, který zvolna propadal odnárodnění jako sídla Déčanů na severu sousedících, k novému svobodnému a lepšímu životu.
Vytryskne-li z poznání našeho kraje láska k němu, bude plně dosaženo cíle, pro který kniha tato byla psána a skutkem stanou se ve šťastné budoucnosti slova básníka Viktora Dýka, připsaná litoměřickým dětem:
"Ne, není ztracen zemský ráj, netřeba v zítřek patřit plaše, vykvete, Mácho, věčný máj, co bylo, bude zase naše !" .

P