Poslední přesun

9. října 2014 v 12:14 | pCh
Tak tento můj blog se znovu stěhuje. Doufám že naposled. První verzi mi kdysi zarazilo Tiscali.cz zrušením webhostingu.
Na druhém jsem spolupracoval s Šárkou F. a ten zanikl společně s webem "Bloguje.cz". Pak jsem začal kamarádit tady s tím blogem cz, ale otravné reklamy a vůbec celé prostředí mi nějak nevyhovuje a nebaví mě to. A tak znovu přecházím a tentokrát doufám že definitivně na googlovský Blogger. Chtěl bych tu hromadit informace o zajímavých věcech z mého okolí, které se často skrývají roztříštěny do mnoha publikací a webů a tyto případně doplňovat nějakými obrázky z výletů. No co, někdo luští křížovky, hraje hovadiny na fejbůku nebo plká někde ve fórech, já si vedu tohle....
Samozřejmě uvítám jakoukoliv reakci či pomoc.
Takže od příště na: http://www.novacky.cz

 

Nejslavnější Aehrenthal

3. června 2014 v 18:11 | Ivan Motýl, časopis Týden |  Doksany
Článek o nejslavnějším Aehrenthalovi publikovaný na www.tyden.cz

Smrt ministra
Šlechtic a ministr zahraničí zemřel. Zámek Hrubá Skála pláče

Ministr zahraničí Lexa z Aehrenthalu v rakvi.
17.02.2012 10:50





17. únor 1912: "Rozloučil se se svou rodinou v plném vědomí, že nastává smrt," tak popisuje denní tisk poslední chvíle ministra zahraničí a českého šlechtice.
Je to den plný osudových událostí. Aloys hrabě Lexa z Aehrenthalu, český šlechtic a ministr zahraničí Rakouska-Uherska, leží na smrtelné posteli a celý císařský dvůr řeší komplikovanou situaci.
Poslední hodiny před smrtí
Ministr zahraničních záležitostí Aloys hrabě Lexa z Aehrenthalu.Píše se 17. únor 1912 a lékaři už vědí, že z téhle nemoci se hrabě Aehrenthal, rodák z Hrubé Skály v Českém ráji, jen tak nevyleží. Bylo to jasné i umírajícímu, který jen několik dnů předtím požádal císaře o uvolnění z úřadu.
"Podle zpráv ošetřujícího lékaře se stav ministra zahraničních záležitostí hraběte Aehrenthala podstatně zhoršil. Úpadek sil pokračuje, velice těžká záducha," popisuje lékař žalostný stav ministra 17. února 1912 brzy po ránu. Císař František Josef I. se proto záhy rozhoduje uvolnit Aehrenthala z funkce.
"Milý hrabě Aehrenthale! Vzhledem k okolnosti, že zřetel na Váš zdravotní stav Vás k Mému živému politování pohnul, abyste si vyžádal sproštění z úřadu ministra Mého domu a zahraničních záležitostí, svoluji v milosti k tomuto Vámi vyžádaném sproštění," přijímá monarcha Aehrenthalovu rezignaci. Zároveň smrtelně nemocného ještě vyznamenává: "Jako znamení Své trvalé oddanosti propůjčuji Vám brilianty k velkokříži Svého řádu svatého Štěpána."
Zrak mu úplně vyhasl
Zpráva o úmrtí v Národní politice.Postupem dne se ministrův stav stále zhoršuje a kolem poledne se u svého lože loučí s rodinou a přáteli. "Jak se sděluje, byla scéna tato neobyčejně dojímavá, rozčilující, přímo ohromující. Lékaři odešli od lože hr. Aehrenthala hluboce dojati," napsaly později pražské Národní listy. "Odpoledne o 4. hod. dostavil se tajemník nunciatury msgre. Rossi, aby udělil mu poslední pomazání. Aehrenthal mohl mluvit, leč neslyšel téměř nic a také zrak mu úplně vyhasl, takže se zdálo, jako by oslepl." Zanedlouho po odchodu papežského vyslance český šlechtic Aloys hrabě Lexa z Aehrenthalu zesnul.
Ještě večer 17. února pak císař František Josef I. navrhuje, aby se novým ministrem zahraničních záležitostí stal Leopold hrabě Berchtold, který mimochodem výborně ovládal češtinu. Šlo o nejdůležitější post ve vládě, neboť ministr zahraničí se snažil udržet v sousedském míru nesmírně obrovskou zemi. Vždyť k rakousko-uherské monarchii patřil dnešní přístav Terst, Chorvatsko i Bosna s Hercegovinou, Uhry, Čechy, Halič či dnešní ukrajinsko-rumunská Bukovina.
Zpráva o smrti hraběte Aehrenthala také těžce zasáhla jeho příbuzenstvo na zámku na Hrubé Skále v Českém ráji, kde se zesnulý ministr narodil. O sídlo se rod Aehrenthalů podnes marně soudí s českým státem, zámek se přitom paradoxně dostal do vlastnictví lidí údajně z okruhu "postsovětských mafií", konkrétně jde o Manka Ugrekhelidze z Gruzie a Tenziga Kharebava z Ruské federace.

Schwarzenbergův úřad o Aehrenthalovi
Ministr Aloys hrabě Lexa z Aehrenthalu.Podle informací, které o životě ministra Aehrenthala poskytuje dnešní ministerstvo zahraničí, mimochodem řízené dalším českým šlechticem Karlem Schwarzenbergem, se Aloys hrabě Lexa z Aehrenthalu narodil na zámku Hrubá Skála v dnešním okrese Semily 27. září 1854. Pocházel z rodu, který nepatřil k tradiční šlechtě. Jeho předkové byli českého původu a přinejmenším od 17. století žili jako rolníci na Příbramsku. Lexové se později stali pražskými měšťany, roku 1790 byli povýšeni do šlechtického stavu s přídomkem z Aehrenthalu a roku 1828 získali právo užívat baronský titul. Začali se hlásit k německé části české šlechty. Otec Aloyse Lexy Johann Baptist působil na politické scéně jako předák Strany ústavověrného velkostatku.
Aloys baron Lexa z Aehrenthalu studoval práva nejdříve v Bonnu a poté na Karlově univerzitě v Praze. Po dokončení studií působil jako atašé na rakousko-uherském velvyslanectví v Paříži. V letech 1878-1883 pokračoval ve své diplomatické kariéře na velvyslanectví v Petrohradě. V letech 1883-1888 pracoval na ministerstvu zahraničí ve Vídni, které tehdy vedl moravský šlechtic Gustav hrabě Kalnóky. Roku 1888 se Lexa z Aehrenthalu vrátil na velvyslanectví v Petrohradě v hodnosti legačního rady. Roku 1895 byl jmenován vyslancem v Bukurešti. Po skončení mise roku 1899 nastoupil jako velvyslanec na jemu dobře známou ambasádu v Petrohradě a v Rusku zůstal až do roku 1906, kdy byl jmenován ministrem zahraničí.


Kandidát na Nobelovu cenu
Ministr Aloys hrabě Lexa z Aehrenthalu.Ministr Lexa z Aehrenthalu byl silnou autoritativní osobností a konzervativním politikem, jenž odmítal liberalizaci veřejného života. Chtěl z monarchie vytvořit velmoc, která by hrála rozhodující roli v evropské politice. Snažil se zemi vymanit ze závislosti na svém mocnějším spojenci - Německu. Místo jednoznačné orientace na německou politiku prohluboval kontakty i s dalšími zeměmi. Snažil se posílit spolupráci s Ruskem, s nímž ho pojily vazby z dob jeho působení na ambasádě v Petrohradě. Urovnával napětí s Itálií, která sice působila s Rakousko-Uherskem a Německem v tzv. Trojspolku, ale ke svým spojeneckým závazkům se stavěla velice rezervovaně. Silou své osobnosti dosáhl ministr Lexa z Aehrenthalu takových výsledků, že se o něm uvažovalo jako o kandidátu na Nobelovu cenu míru za rok 1907.
Lexovy autoritativní sklony v určitých případech vedly k rychlým úspěchům v mezinárodní politice, ale zároveň v sobě nesly riziko diplomatických roztržek. Roku 1903 byla v Srbsku krvavým pučem sesazena královská dynastie Obrenovičů, tradičních rakouských spojenců, a k moci se dostal rod Karadjordjevičů, který zaujal proti Habsburkům nepřátelské pozice. Roku 1908 proběhla v Turecku tzv. mladoturecká revoluce. Mladoturci výrazně omezili absolutistickou moc tureckého sultána, zavedli konstituční monarchii a politický vývoj postupně směřoval k zavedení republikánského režimu. Obě události znamenaly výrazné ohrožení velmocenského postavení habsburské monarchie na Balkáně. Ministr Lexa z Aehrenthalu se roku 1908 rozhodl situaci řešit připojením Bosny a Hercegoviny. Habsburská monarchie sice Bosnu a Hercegovinu fakticky ovládala už od Berlínského kongresu v roce 1878, ale území stále formálně patřilo turecké říši.

Anexe Bosny
Baron Lexa z Aehrenthalu se na moravském zámku Buchlov setkal s nepřipraveným ruským ministrem zahraničí Izvolským a vymohl si od něj nejasný příslib souhlasu s anexí Bosny a Hercegoviny. S ostatními velmocemi svou akci nekonzultoval vůbec. 7. října 1908 připojilo Rakousko-Uhersko Bosnu a Hercegovinu k svému území a postavilo ostatní evropské státy před hotovou věc. Mezinárodní situace se vyhrotila tak, že hrozilo rozpoutání války. Lexovi z Aehrenthalu se rázným postupem podařilo nebezpečí okamžitého konfliktu zažehnat a roku 1909 za své úspěchy dokonce získal hraběcí titul. Vztahy mezi evropskými velmocemi ale už zůstaly vyhrocené.
Přestože se Aloys hrabě Lexa z Aehrenthalu postaral o eskalaci napětí, snažil se o zachování míru. Za těchto okolností představovaly velkou hrozbu aktivity mocného šéfa generálního štábu rakousko-uherské armády Franze Conrada von Hötzendorf. Polní maršál Conrad von Hötzendorf za nejlepší řešení nesrovnalostí mezi jednotlivými státy pokládal preventivní válku. V době, kdy mělo Rakousko napjaté vztahy kromě Německa prakticky s každým, byly jeho názory velmi nebezpečné. Lexovi z Aehrenthalu se podařilo koncem roku 1911 dosáhnout odvolání Conrada von Hötzendorf z funkce.
S úmrtím Aehrenthala ale zmizela z politické scény osobnost, která by dokázala usměrňovat mezinárodní situaci, k jejímuž vyhrocení do jisté míry přispěla. Rakousko-Uhersko směřovalo k první světové válce. Lexovým nástupcem ve funkci se stal další český šlechtic Leopold Berchtold z Uherčic, který se první světové války dožil již jako autor ultimáta Srbsku.
AUTOR: IVAN MOTÝL FOTO: ARCHIV

Doksany a rod Aehrenthalů

3. června 2014 v 17:42 | pCh |  Doksany
Po zrušení kláštera sester premonstrátek císařem Josefem II roku 1782 měnilo doksanské panství po několik let majitele, až je konečně roku 1804 zakoupil svobodný rytíř Jan Antonín Lexa z Aehrenthalu. Aehrenthalové nepařili mezi tradiční rodovou šlechtu. Podle historika pana Aleše Skřivana st.(Historický obzor, IX.-X.2011) lze prokázat, že "přinejmenším od poslední čtvrtiny sedmnáctého století byli Aehrenthalovi předkové malí rolníci a řemeslníci, kteří žili v Příbrami a okolí. Byli římskými katolíky a téměř určitě českého původu". Aehrenthal (česky těžko přeložitelné slovo, něco jako z
"Klasoúdolí", což se odvozuje z německého slova Ähre značící klas). Zřejmě se tu jedná o narážku na obilí dodávané pro armádu.Tři obilné klasy byly mimo jiné také vepsány do rodového znaku
Aehrenthalů.U zrodu bohatství rodu stál právě Jan Antonín Alexandr, krátce nazývaný Lexa, který měl tehdy v Praze (v místě dnešní Lucerny) dům a který stal se hlavním dodavatelem obilí pro rakouskou armádu v dobách sedmileté války a následně během válek napoleonských. Za své zásluh
y byl v roce 1790 císařem Leopoldem II. povýšen do rytířského stavu a získal přídomek
Jan Antonín I. Lexa Aehrenthal (1733 - 4.2.1824 v Praze) se dožil 91 let a kromě Doksan koupil ještě Hrubou Skálu (od Adama Valdštejna v roce 1821) a panství Trpísty s nádherným barokním zámkem a rozlehlým parkem na Plzeňsku.
Společenské postavení rodu, založené na úspěšném hospodářském podnikání, nabývalo na významu a upevňovalo se i uzavíráním sňatků s předními šlechtickými rody. Pokračovatel dynastie Jan Antonín Baptista (*1771(7) - †1845 v Doksanech, na obr.) získal roku 1828 titul barona.
Koncem 19. století začal jejich vliv pronikat až k císařskému dvoru ve Vídni, což se projevilo tím, že nejvýznamnější člen
rodu, hrabě Alois Leopold Lexa von Aehrenthal (vnuk Jana Baptisty), se uplatnil jako úspěšný diplomat zastupující zájmy Rakousko-Uherska v cizině, zejména na velmi citlivém místě v Petrohradě. Stal se rádcem rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. (1830-1916), který mu nakonec svěřil zahraniční politiku mocnářství a jmenoval ho v roce 1906 ministrem zahraničí.
Ministr Lexa z Aehrenthalu byl silnou autoritativní osobností a konzervativním politikem, který odmítal liberalizaci veřejného života. Chtěl z Rakousko - Uherska vytvořit velmoc, která by hrála rozhodující roli v evropské politice. Snažil se Habsburskou monarchii vymanit ze závislosti na svém mocnějším spojenci Německu. Místo jednoznačné orientace na německou politiku prohluboval kontakty i s dalšími zeměmi. Snažil se posílit spolupráci s Ruskem, s nímž ho pojily vazby z dob jeho působení na ambasádě v St. Peterburgu. Urovnával napětí s Itálií, která sice působila s Rakousko - Uherskem a Německem v tzv. Trojspolku, ale ke svým spojeneckým závazkům se stavěla velice rezervovaně.
Silou své osobnosti dosáhl ministr Lexa z Aehrenthalu takových výsledků, že se o něm uvažovalo
jako o kandidátu na Nobelovu cenu míru za rok 1907. V roce 1909 povýšen do rakouského hraběcího stavu. Přes všechny tyto zásluhy je osobnost Aloise Lexy z Aehrentalu hodnocena značně rozporuplně. Za bosenské krize v letech 1908-1909 přivedl svým působením habsburskou monarchii na pokraj války a anexí Bosny a Hercegoviny uvedl do chodu události, které ve svém důsledku vedly k rozpoutání první světové války v roce 1914. Té se však Alois Lexa nedožil, neboť 17. února 1912 zemřel ve Vídni po několikaletém boji s leukémií.
Jeho ostatky byly stejného roku uloženy v románské kryptě doksanského kostela Narození Panny Marie, ale o tom příště……
--------------------------------------------------------------------------------------------

Zdroj: - časopis Historický obzor IX.-X. 2011
- publikace pana Václava Krpeše - "Vzpomínky"
- časopis Týden
- internet
 


Doksany - Kněžna Terezia Poniatowská - Kinská

9. března 2014 v 23:02 | pCh |  Doksany

Kněžna Poniatowská, rozená Kinská(1740-1806),

Poté co roku 1782 císař Josef II. zrušil doksanský klášter sester premonstrátek, bylo krásné klášterní stavení přeměněno na vojenskou nemocnici pro posádku pevnosti Terezína, která se tehdy ještě stavěla. Od roku 1785 pak sloužil klášter jako kasárna. Vojenská surovost a bezohlednost se záhy začala projevovat na výbavě kláštera.
Poškození neušly ani řezby a obrazy v kostele. V prostorách klášterních se vařilo, nábytkem a ji
ným vybavením se rozdělával oheň, dřevěné a kamenné okrasy se surovým způsobem srážely ze zdí a rozbíjely.
Po tomto osm let trvajícím bezútěšném období převzala panství roku 1790 v nájem kněžna Terezie Poniatowská, rozená Kinská. Tento pouze do roku 1798 trvající pronájem měl na panství doksanské vliv přímo blahodárný.

Kněžna Terezie byla úředníky i poddanými velmi oblíbená pro svou milou a laskavou povahu. Byla vdovou po bratru polského krále Stanislava Augusta, knížeti Ondřeji Poniatowském, který zemřel 3.března 1773 jako rakouský generální zbrojmistr. Pocházela ze starobylého českého rodu. Jejím otcem byl český šlechtic Leopold Ferdinad, hrabě Kinský z Vchynic a Tetova(Chlumec nad Cidlinou). Kníže Poniatowski se s Terezií setkal při pobytu mezi českými šlechtici a okamžitě se do ní zamiloval. Ona jeho lásku opětovala. Ačkoliv pocházela z dobré rodiny a byla v přízni císařovny Marie Terezie, nebyla příliš bohatá, což byl důvod proč rodina Poniatowských dlouho sňatku nepřála. Nakonec Ondřejovi bratři věnovali páru roční důchod dva tisíce dukátů a Stanislav, budoucí král Polska, jim daroval diamanty přivezené z Ruska. Svatba se konala roku 1760 a manželé měli dvě děti. Dceru Viktorii a syna Josefa, budoucího polského národního hrdinu.

Poté co ve svých 33 letech ovdověla, uchýlila se ke svému bratrovi do Chroustovic.


Roku 1790 si od náboženského fondu pronajala doksanské panství, kde žila společně se svou dcerou. Její syn kníže Josef Antonín Poniatowský, narozený ve Varšavě roku 1762, byl miláčkem svého strýce, krále Stanislava Augusta a nejvíce pobýval u polského dvora. Do Doksan však často jezdil navštívit svou matku a krásnou "jednookou" sestru. V Doksanech se bavíval běháním o závod a přeskakováním všelijakých překážek v cestě. Věnoval se aktivně vojenské kariéře a jako jediný cizinec se stal maršálem francouzské Napoleónovy armády. Padl po statečném boji v bitvě u Lipska dne 19. října 1813. Jeho osobě se budeme věnovat později.

Za své obydlí si kněžna Terezie v Doksanech zvolila v té době ještě krásnou budovu prelatury(tj. obydlí probošta), kterou přebudovala na panské sídlo. Později si ve východní části obce nechala vybudovat malý zámeček, jemuž dala jméno Terespol. Ten později po vybudování školy sloužil jako obydlí učitelského sboru.

V Doksanech a Brňanech pořádala "slavně vystrojené" bály. Jejím častým společníkem byl generál Lascy a několik znamenitých polských magnátů. Trpívala "rakovitými" bolestmi stehna, což ji nutilo k pěší chůzi a ke stání. Sedět mohla na zvlášť k tomu upraveném křesle.

Když pak roku 1798 koupil panství doksanské plukovník baron Jakub Wimmer, všichni odchodu kněžny Poniatowské litovali. Ta pak střídavě pobývala ve svém záměčku Terespol a v Praze. Zemřela v Doksanech 26.září 1806. Byla pochována na Olšanském hřbitově v Praze.


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zdroj:
František Beneš - Časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český - 1863
Wikipedia

Doksany - původ jména

7. března 2014 v 10:51 | pCh |  Doksany

Doksany - původ jména

Názory na původ jména Doksany jsou velmi různé. Legenda přisuzuje vznik tohoto jména zakladatelce kláštera kněžně Getrudě, manželce tehdy ještě knížete(od r.1158 krále) Vladislava II. Gertruda byla dcerou Leopolda III. markraběte Rakouského z rodu Babenberků, sestrou markraběte Jindřicha Jasomirgotta Rakouského a nevlastní sestrou krále Konrada III. z rodu Hohenstaufů. Do Čech přišla z vídeňského dvora jako velmi vzdělaná a zbožná žena. V Praze se díky biskupovi Jindřichu Zídkovi seznámila s řádem premonstrátů, který se ji zalíbil pro své reformní snahy. Pojala myšlenku založit v Čechách i ženskou odnož řádu. Začala tedy hledat vhodné místo pro založení kláštera, které nalezla na lovecké výpravě se svým manželem a družinou v okolí dolního toku Ohře, kde se v tém době nacházela knížecí obora a kde Vladislav II. rád lovil.

Toto místo leželo v ohbí řeky, u brodu, uprostřed tiché nedotčené krajiny. Její úmysl založit klášter právě zde byl od počátku velmi pevný a nezvratný. Prý ji neodradil ani nesouhlas ostatních členů družiny, kteří označovali tuto krajinu za příliš pustou, močálovitou a nezdravou. Na všechny jejich námitky vyjádřené větou "Es kann nicht doch sein"(jako že to tady nejde ":-)) odpovídala Gertruda prý zatvrzele "Es kann doch sein" (Ale jde... :-)). Podle probošta Míky z tohoto rčení vznikl název Doch-sein(Dog-seyn) => Dogzan => Doksany. Přestože tento výklad převzali někteří další badatelé, dnes je považován spíše za legendu. Že tato legenda byla v období baroka živá dokazuje např. velká freska na západní stěně klášterní jídelny (refektáře), dílo malíře Josefa Redelmayera (1727 - 1788) z roku 1755.






Zdroj:
Václav Krpeš - Počátky kláštera řeholních sester premonstrátek v Doksanech nad Ohří - 2003
Josef Hobzek - Kulturní památka Doksany - 1983
František Beneš - Časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český - 1863

Rohatce křížek

16. října 2013 v 5:47 | pch |  Kapličky a křížky
Křížek u Umrlčí cesty nedaleko Rohatec pod silnicí na Hrobce . Umrlčí proto, že tudy chodívaly pohřby z Rohatec na hřbitov do Libotenic. U křížku je schovaná keška - viz.Geocaching.com




Tři mušketýři po padesáté...tentokrát v Doksanech

24. února 2013 v 18:53 | pCh |  Doksany
Některé ze světových filmových produkcí se zdá, že téma Tří mušketýrů nebylo ještě zcela vytěženo a tak budeme zřejmě svědky natáčení nové verze notoricky známého příběhu, tentokrát v seriálové podobě a to přímo v areálu doksanského kláštera. Že si filmařů skutečně užijeme napovídají zvěsti, že seriál to bude takřka nekonečný a natáčení potrvá nejméně tři roky. Již dnes se nádvoří kláštera mění k nepoznání. Je velmi zajímavé sledovat přerod smutné reality poničeného areálu do filmové fikce - pozlátka. Škoda, že se přitom neopraví střecha pivovaru.....
Řádové sestry premonstrátky pak čeká překvapení, až v areálu potkají kardinála de Richelieu nebo jeho nástupce Mazarina
:)


Pamětní spis ku oslavě dvacetiletého trvání sboru doksanského

24. února 2013 v 9:56 | pCh |  Doksany

K oslavě dvacetiletého výročí založení hasičského sboru v Doksanech byl panem E. Kormundou /župním
jednatelem/sestaven "Pamětní spis", vydaný nákladem vlastním v Praze roku 1902. Spis takový sestává se ze dvou částí. První pojednává o vzniku doksanského sboru hasičského a jeho vývoji. Druhá část je jakýmsi náčrtkem historie kláštera doksanského. A protože se mi toto čtení zajímavým zdá, rád Vám ho na těchto stránkách přináším.


DOKSANY - historický náčrtek

Jako běloskvoucí a drahocenná perla lemovaná smaragdy bujné zeleně vroubících ji hájů a lučin, jeví se oku našemu Doksany, jedna to z nejstarších osad na požehnaných nivách vlasti naší, nedaleko úpatí posvátného Řípu.
Vznik její hledati dlužno ve věku dvanáctém, kdy v Čechách vládl kníže Vladislav II. (1140-1173), kterýž za vydatnou a účinnou pomoc poskytnutou císaři Bedřichovi I. Barbarossovi (Rudovousému) proti Milánským v Lombardii, jmenován byl prvním králem Českým.

Kam dál